První minuta

Jedna věc mě donutila si to konečně přiznat nahlas. Když se ráno probudím a během první minuty sáhnu po telefonu, cítím v těle nepatrný nárůst podrážděnosti. Ne nic dramatického, jen takové jemné škrábnutí – jako by se něco v hrudi mírně stáhlo. Když ale telefon použiju až později, jako pracovní nástroj, v odděleném prostředí mimo postel, mimo domov, ten pocit tam není. Tělo mi tím říká něco, co mysl ještě chvíli nechce slyšet – že tohle není správná cesta. A je to úplně stejný mechanismus jako u drogy. Na dojezdu si člověk chce dát znovu, aby ta podrážděnost ustoupila. A pak zase. A zase.

Tenhle vzorec dnes prožívá skoro celá jedna generace. Úzkost dnes umí natankovat na benzince, umí ji vytáhnout z fronty na kávu, z čekárny, z výtahu. A není se čemu divit. Sociální sítě vytvořily umělý vzor štěstí, ještě umocněný AI, a s ním i čím dál větší odstup od skutečné reality. Dřív nebo později se tělo i duše ozvou. Není to nadsázka ani přecitlivělost – Jonathan Haidt ve své knize Úzkostná generace popisuje, jak nástup smartphonů a sociálních sítí v posledních patnácti letech koreluje s prudkým nárůstem úzkostí, depresí a sebepoškozování u mladých lidí, a tvrdí, že jde o kauzalitu, ne jen náhodnou shodu. Podle národního monitoringu Národního ústavu duševního zdraví vykazuje známky úzkosti kolem třiceti procent českých dětí a dospívajících.

A přesně tady je ten moment, kdy to nechci zlehčovat. “Vy jste přecitlivělí” nebo “moc to řešíte” je pohodlná odpověď, která problém neřeší, jen ho odsouvá o generaci dál. Stejně pohodlné je pak sáhnout po řešení “úplný logout, digitální detox” – zní to hezky, ale z dlouhodobého hlediska to není udržitelné. Práce, kontakty i status dnes reálně závisí na tom, že jsi připojený – a to platí i pro lidi, co by nejradši vypnuli všechno. Jsme navíc v přechodné fázi, pracovní trh i celá ekonomika se teprve přeskupují kolem těchto technologií, takže žádný hotový návod, jak z toho ven, zatím neexistuje. Nikdo ti ho nedá, protože ho ještě nikdo nevymyslel.

Mozek si od rána zvykne na dopamin, který pak chce celý den dokrmovat – je jedno, jestli půjde o zprávy, LinkedIn, nové AI modely a jejich srovnání, storyčka kamarádů nebo maily. Pořád je to umělá realita, mimochodem dokonale předpovězená v seriálu Black Mirror ještě předtím, než jsme si ji plně uvědomili jako svou každodennost.

A jedním z důsledků je, že jsme čím dál víc v hlavě a čím dál míň v těle. Není náhoda, že dnešní mladí mají méně zájmu o skutečný kontakt i o sex než jakákoli generace před nimi. Podle výzkumu Národního ústavu duševního zdraví mají Češi ve věku 18 až 25 let sex v průměru jednou až dvakrát měsíčně, a víc než polovina mužů v tomto věku ještě sex vůbec nezažila. Podobný trend potvrzují data z USA i Japonska. Dá se to vysvětlovat stresem, pornografií, hrami, čímkoliv – ale společný jmenovatel je stejný jako u té ranní podrážděnosti. Čím víc času trávíme v konstruované realitě na obrazovce, tím míň umíme být přítomní ve vlastním těle a ve skutečném kontaktu s druhým člověkem.

Jedna věc mě přitom pořád vrací zpátky. Proč to vlastně děláme, když skoro každý z nás cítí, že mu to nedělá dobře – a přesto to dál krmíme? Komu to vlastně slouží? Není to náhoda ani slabost charakteru. Bývalý designér Google Tristan Harris to popsal jako “závod ke dnu mozkového kmene” – firmy soupeří o naši pozornost, protože pozornost je byznys model, a čím déle u aplikace zůstaneš, tím víc vydělá. Není to spiknutí v hollywoodském smyslu, je to jen ekonomika – reklama, data, čas strávený v appce, to všechno se dá zpeněžit, a nejbohatší firmy světa na tom stavěly poslední dekádu. Ale spravedlivé je říct i druhou stranu mince. Technologie sama o sobě je neutrální. Telefon nemá vůli. Teprve to, jak si ho ráno vezmeš do ruky a co si do něj sám nastavíš, mu dává tu moc nad tvou sebehodnotou.